Aby naše www stránky byly funkční i přes prázdniny, tak mám v šuplíku několik článků, které se v době konání klubu už na stránky nevešly. Mají ale tu výhodu, že se nevztahují k žádnému aktuálnímu dění, takže si je mohu schovat pro tzv.“okurkovou sezónu“.

Takže po článku o našem kamarádovi Pepovi Košaři, který už není mezi námi, tak uveřejňuji článek od našeho bývalého předsedy a kamaráda Jardy Vlasatého, který už bohužel také není mezi námi. Článek napsal v předvečer svých devadesátých narozenin v březnu roku 2011.  Bohužel rok poté, v listopadu 2012 umírá.

Lidem se někdy přihodí věci, nad kterými nevěřícně kroutí hlavou. Některé zprvu vypadají normálně, ale po čase dostávají jiný význam.

Mé studium na hudební konzervatoři mělo trvat šest let. Nebyl jsem jistě první v dějinách konzervatoře, který to zvládl za pět let. Nastoupil jsem po té jako kantor na hudební školu v Mladé Boleslavi. Mému profesorovi se to moc nelíbilo, chtěl mě vidět jako hráče v jeho orchestru. Co se stalo potom byla náhoda. Nebyl bych dostudoval, protože Němci školy zavřeli a moji spolužáci dokončovali studium až po válce.

Náhodou jsem už byl zaměstnán a tak se mě to vlastně netýkalo.

Náhoda nebo NÁHODA?

Oženil jsem se a bydleli jsme v Mladé Boleslavi v jedné vilce za soudem. Ve škole jsem učil asi 8 předmětů a navíc jsem byl jmenován i dirigentem Mladoboleslavské filharmonie, se kterou jsem provedl několik koncertů.

Ale kolegové z pražského orchestru mě přemluvili, abych se do orchestru vrátil. Konkurs jsem udělal a ve škole dal výpověď, což ředitele hudební školy velmi popudilo.

Do orchestru jsem byl přijat za dvojnásobný plat, než jsem měl ve škole. Po mém odchodu do Prahy, přišel brzy na Boleslav nálet. Bydleli jsme za soudem a místo, kde jsme bydleli, dostalo zásah.

 NÁHODA nebo náhoda?

V Praze jsem bydlel u rodičů. S orchestrem jsme nahrávali i rozhlasové pořady a to jak v hlavní budově na Vinohradech, tak ve studiu které bylo za budovou dnešní UKDŽ, za kostelem Sv. Ludmily. Když houkaly sirény ohlašující nepřátelská letadla, muselo se dolů do krytu. My čtyři hornisté jsme však do krytu nešli, protože většinou byl zase poplach odvolán. Za studiem byla totiž místnost, kde jsme hráli "kaufcvika." Jednou jsme měli volno a přišel nálet na Prahu a část budovy, kde jsme hráli karty spolu se sousední budovou kina Maceška dostala zásah. Měli jsme štěstí, že jsme měli volno. Byla to náhoda.

NÁHODA nebo náhoda?

Když bylo po revoluci a život šel normálně, dostal jsem řadu nabídek a nedokázal jsem nic odříct. Mimo hraní v orchestru  jsem také komponoval hudbu pro divadla v Praze, na Kladně a v Mladé Boleslavi.

V divadle "Pod Palmovkou " v Praze se po válce hrála hra Maloměstské klepny, od autora Karla Sabiny . Já jsem k této inscenaci napsal hudbu a také jsem zde při představení této hry, dirigoval divadelní orchestr. Představení pravidelně končilo před 22 hodinou.

A přesně ve 22 hodin jsem vždy odjížděl tramvají na Kačerov, kde byla tehdy konečná.  A asi ve 23 hodin odjížděl autobus na Libuš, kde jsme bydleli u mých rodičů.  

Jednou, jedinkrát jsme končili s představením o něco dřív a já stihl tramvaj ve tři čtvrtě na 22 hod. Dojeli jsme na Kačerov a já musel čekat na autobus. Mezitím přijížděla tramvaj, kterou jsem pravidelně jezdil já. Nepřijížděla, řítila se. Selhaly jí brzdy. Vyletěla ze zatáčky a vrazila do domu. Řinčení skla, nářek lidí, zmatek. Tou tramvají jsem vždycky jezdil já. I potom.

NÁHODA nebo náhoda?

Mým velkým koníčkem vždy bylo fotografování a filmování. Proto jsem se kdysi nechal zlákat od svých bývalých spolužáků a zúčastnil se konkurzu do nově vzniklého orchestru Prag-filmu, později přejmenován na Filmový symfonický orchestr - FISYO. Brzy jsem byl jmenován prvním hornistou, což jsem moc neuvítal, protože jsem byl trémista. Odolal jsem nabídkám z jiných orchestrů a vydržel jsem ve Filmovém orchestru - FISYO až do svého důchodu. Pár let jsem přesluhoval. Co je ovšem zajímavé, že po mém odchodu  v roce 1990, přestal být film státní a skladatelé si svou hudbu nahrávali ve svých domácích studiích. Tím prakticky Filmový symfonický orchestr ztratil své uplatnění. Já prožil prakticky celý svůj život s orchestrem FISYO. Dnes už ho slyšíme jen ve starších filmech.

NÁHODA nebo náhoda?

Byl to ale velmi krásný život a velmi rád na vše vzpomínám a velmi se mě po té době stýská. To už ale není náhoda, to už je stáří a to je jen pro hrdiny. Takže je to NÁHODA nebo náhoda?, že jsem hrdina a jsem tu ještě a zanedlouho doufám oslavím v poměrně v dobrém zdravotním stavu svých 90 let.

Napsal prof. Jaroslav Vlasatý.