Převzato z knihy 70 let ČKK.
Ing. Václav Holubek : Můj filmový vývoj. Narodil jsem se v Praze, den před Štědrým dnem, v roce 1938. I když hned v dalším roce vypukla světová válka, prožil jsem díky rodičům šťastné dětství.
Po válce v roce 1945 jsem začal chodit do Národní školy v Praze na Letné, tam také na střední školu a maturitu jsem složil na jedenáctiletce na Strossmayerově náměstí. Maturitu nám málem zkomplikovalo maturitní tablo, vystavené na Václavském náměstí. Náš předseda třídy nechal na něm zhotovit název La Guardiovo gymnázium Praha 7 a stálo hodně úsilí dobrých lidí, aby mohl jít k maturitě.
Protože můj otec byl strojní inženýr a já měl příležitost načichnout ke strojařině, neměl jsem žádné pochybnosti o tom, na jakou školu půjdu. Na České vysoké učení technické, fakulta strojní, specializace obráběcí stroje. Školu jsem úspěšně dokončil v roce 1961 a nastoupil do pražské Škodovky do konstrukce obráběcích strojů.Po půlroční vojenské službě v Pardubicích jsem se v roce 1962 oženil.Několikrát jsme vyměnili byt, až jsme se natrvalo usídlili na sídlišti Prosek, kde bydlíme dodnes.
K filmování jsem se dostal přes fotografování. Táta měl výborný fotoaparát Zeiss Ikonta 4,5 x 6, který jsem již na střední škole využíval.Tenkrát jsem fotografoval hlavně rodinné snímky, Prahu a přírodu na výletech kolem Prahy. Toužil jsem ale po jednooké zrcadlovce, a tak jsme s manželkou koupili Pentinu se zabudovaným expozimetrem a s výměnnými objektivy.
K filmové kameře jsem se dostal ještě před maturitou, když táta koupil v roce 1955 Admiru 8 F. Kamera měla fixfocus a jako jednoduchý zápisník rodinných událostí byla dobrá, ale moc se s ní po technické stránce a hlavně co se týče kompozice obrazu dělat nedalo. Tenkrát mě bavila více fotografie, kterou jsem si začal kompletně sám vyvolávat. Po prvním zvětšováku, který jsem si vyrobil ze starého "deskáče" jsem se zmohl na Magnifax 6 x 9. Na vysoké škole jsem však musel v polovině semestru přibrzdit své fotografické kouzlení v koupelně a více se soustředit na studium, které mi jinak nedělalo žádné problémy.
K filmové kameře mě to začalo táhnout v polovině šedesátých let, a k tomu přispěl strýc mé první ženy dr. Hubert Slouka, astronom, který již v třicátých letech jezdil po světě třeba za zatměním slunce, například do Číny. Tam všude fotografoval a filmoval na formát 8 a 16 mm. Měl úzké kontakty s firmou Kodak a tak, když v Praze začala výstava Interkamera, byl pokaždé u nějakého stánku. Tím také mě, jako člověku, znalému angličtiny, umožnil aktivní účast na tomto svátku všech fotografů a filmařů.
Začal jsem točit s 8 mm kamerou Eumig C 6 na formát Standard 8 se zabudovaným expozimetrem a zoom objektivem. Začal jsem s reportážemi, například o vánočních kaprech v Praze, k rodinným snímkům jsem příliš netíhnul. Věděl jsem, že sice mají velkou historickou hodnotu, ale že v podstatě nikoho jiného nezajímají a jejich promítání návštěvám je spíše trestem než zábavou. Brzy jsem pocítil, že točit do šuplíku nemá valnou cenu a že to člověka nijak nemotivuje.
Hledal jsem klub, kde bych našel spřízněné duše. Našel jsem ho v obchodu Foto-kino v Melantrichově ulici. Chodili jsme pak do ČKK v Trojické ulici s manželkou každý čtvrtek, ale zatím jsem žádný film nepředvedl. V té době začal pronikat nový formát, Super 8, jehož technická stránka byla podstatně lepší než normální osmička. Když jsem pak viděl filmy Vaška Fořta, řekl jsem si "tak a nijak jinak". Na Interkameře jsem si vyhlédl kameru Canon Auto Zoom 814 Elektronic. V tehdejší době špička. Za 11 tisíc korun jsem se stal jejím majitelem. S filmem ale souvisela i dobrá kvalita zvuku a to znamenalo vybavit se více magnetofony, směšovacím pultem, reportážním magnetofonem pro snímání reálných zvuků a zejména pak kvalitním zvukovým projektorem, na němž se filmy nejen promítaly, ale hlavně nahrávala magnetická stopa. Takový projektor se nedal normálně na trhu koupit a proto mi ho opatřil dr. Rentz. Koupil jsem si také pevný stativ.
S touto technikou jsem začal točit první dokument "Věže a čas“ o pražských věžích a jejich hodinách. Film měl premiéru na volném večeru ČKK v listopadu 1977 a v roce 1978 vyhrál první cenu na juniorské soutěži v ČKK. Každým rokem jsem se pak s jedním filmem zúčastňoval soutěží, jakými byly Pragensia film, Benátky filmových amatérů, Rychnovská osmička, kde se mi dostalo ocenění. Následovaly "Ten poslední", "Pára na Vltavě", "Každou hodinu", "Viktorie" a další. Posledním filmem byly Návraty". V té době onemocněla a následně zemřela moje manželka a pro mne tato ztráta znamenala i ztrátu motivace.
Pak nastal nástup videa a postupný soumrak filmu 8 mm. Mně se už nechtělo investovat do přístrojů, které nebyly ještě technicky na výši jako dnes a mé zájmy v novém manželství se soustředily na přírodu a budování a rekonstrukci 120 let staré šumavské chalupy.Když vzpomínám na realizaci svých dokumentárních filmů, mám ty nejlepší zkušenosti z kontaktů s lidmi nejrůznějších profesí. Vždycky mi všichni vycházeli vstříc, neboť jsem si nehrál na žádného mistra. Ani na úřadech jsem neměl žádné potíže s povolováním natáčení. Největší chybou by ale bylo přijít na pracoviště a chtít suverénně natáčet. Největším problémem byl nedostatek času, protože na vás nikdo nikde nepočká a filmař musí být na místě, když se něco děje. Proto jsem pak musel někdy nastavovat ve svém zaměstnání pracovní dobu a dohánět profilmované hodiny. Byly i situace, do nichž se člověk dostal shodou okolností. Jednou při filmování pražského orloje šli všichni na oběd, který trval dvě hodiny a zavřeli dole vstup do orloje. Podařilo se mi s největším úsilím dostat se s kamerou, světly a magnetofonem včetně stativu do vyšších pater a prokličkovat se uprostřed apoštolů a po hlavě vylézt známým okénkem na venkovní lešení a po něm pak dolů.
Na členství v ČKK mám ty nejlepší vzpomínky. Po dlouhá léta jsem každý čtvrtek a při všech soutěžích pracoval v promítací kabině jako zvukař s promítači Lubošem Rouskem, Jirkou Elsnerem a Milanem Haškovcem.Jako dlouholetý pokladník jsem byl členem výboru ČKK až do roku 1990.
Jedinou nepříjemností byla snaha jednoho člena stát se předsedou klubu místo pana Havlíka a k tomu použil metodu politicky zaměřených udání, jejichž řešení nám pak ve výboru zabralo mnoho zbytečného času.
V ČKK vládla jinak vzácná atmosféra přátelství bez rozdílu věku, povolání a společenského postavení. Lidé si opravdu vzájemně pomáhali, i když pak na soutěžích si byli vzájemně konkurenty. Mnozí dokázali ocenit kvalitu soupeře a radovat se z vítězství, hlavně když vyhrál člen ČKK. Vznikaly i tvůrčí skupiny, hlavně těch, kteří točili hrané filmy. Do nich byli zapáleni hlavně ti mladí. Pro nás seniory byly tyto filmy příliš avantgardní.
Život v amatérském filmu mě obohatil o mnoho přátelských kontaktů, krásných zážitků na nejrůznějších soutěžích, plně uspokojil moje hobby pracovat s audiovizuální technikou, přivedl mě blíže k hudbě, neboť ta byla neodmyslitelnou součástí filmu. Kdo tuto složku podcenil a považoval ji jen za kulisu, vždycky na to ve výsledku doplatil.
Byla to krásně prožitá léta, ale pohlížím na ně jako na definitivně uzavřenou jednu kapitolu svého života a nikdy jsem za posledních čtrnáct let neměl pocit, že bych se k ní měl ještě vracet.