Eva Benešová zemřela 17.května 2014 , čest její památce ...
ZDE naleznete záznam z pořadu METROPOLE, kde je s Evou Benešovou natočen zřejmě poslední televizní pořad. ( http://youtu.be/ixsZ6FLe68E )
Členka Klubu od r.1988. Střešovická rodačka, úspěšná (nejenom) dokumentaristka. Její vyjímečný talent otevřít lidská srdce a ztvárnit výpověď malého caparta i osmaosmdesátiletého pána ji po právu přinesl desítky ocenění v soutěžích zejména s "člověčí" tématikou, např.
Femina Film.
Životopis
zde :
Narodila jsem se na Štědrý večer (skutečně večer) do vily, kterou právě postavil můj otec architekt, z peněz maminčiných rodičů, přičinlivých řemeslníků (měli pekařství). V této krásné moderní vile, postavené "na míru" jsme spolu s mladší sestrou, bratrancem a nejbližšími příbuznými prožívala šťastné dětství na obrovské - jak se nám dětem zdálo - zahradě. V té době zuřila válka, ale nás dětí se to netýkalo. Naše šikovná maminka nám dokázala zajistit relativní blahobyt. Dělala nám i "zmrzlinu", což byla řídká krupicovka vařená ve vodě, obarvená bretonem, ochucená marmeládou a vychlazená v prádelně. Ve vysokých sklenicích na nožce chutnala báječně. Maminka vařila i černé pivo z melty, ze starých chlebových kůrek dělala víno, aby bylo na Vánoce a ze šlupek z brambor vytvářela šišky, kterými krmila v prádelně husu. Po nocích - protože za to byl kriminál - dokonce tlačila olej z pašované řepy od tety z venkova.
Tenkrát si tatínek vypůjčil kameru "devítku" a nafilmoval život naší rodiny. Ač neměl žádné technické znalosti, udělal pěkný 20 minutový film, takový jakoby jeden den v průběhu celého roku. Scénář měl pečlivě promyšlený a napsaný a já si pamatuji, jak jsme my děti s nadšením dělaly vše, co tatínek řekl. Teď, když jsem si film přetočila na videokazetu, přináší mi radost, že si mohu kdykoliv vrátit zpátky ten dávný čas. Dívám se na sebe, na tu malou holčičku a vybavuji si své pocity a celou tehdejší atmosféru, kterou jsem prožívala. Jen zvuk mi chybí. Fotografie, které mám z té doby, mi nic neříkají, jsou mrtvé, kdežto vidět zase kamarádky a své nejbližší lidi v pohybu, to je něco úchvatného.
Když německá armáda mrzla u Stalingradu, my děti jsme se radovaly, že máme uhelné prázdniny, celé dny jsme se proháněly na bruslích a na saních a když napadlo tolik sněhu, že ani tramvaje nejezdily, postavil nám tatínek ze sněhu slona, tak velikého, že jsme na něj lezli po žebříku a sedělo nás na něm pět. Nebýt filmu, myslela bych, že se mi to ve vzpomínkách popletlo. Tatínek se chystal natočit pokračování až z nás budou dospělé dívky. Škoda, že už k tomu nedošlo. A že to tehdy byly události!! Když jsem dospívala, byl konec války. I já jsem směla nosit různé krámy na barikádu v naší ulici a když dorazil první ruský tank do Prahy, byl to náš tatínek, který to telefonoval do rozhlasu. Pak už mi to všechno splývá: my děvčata v tzv. "domapižlanských" krojích s náručemi květin, rozesmátí mladí vojáci s harmonikami na stráni před naší vilou, každovečerní ohňostroj ze zbylých raket, tanec lidí na ulicích… Škoda, že se z té doby zachovala jen jediná malá fotka. Mít tak sebekratší film z té doby, to by bylo něco.
Celý život jsem po filmu toužila, ne že bych sama chtěla být filmařkou, ale toužila jsem prostřednictvím filmu zastavit čas. Vdala jsem se z lásky a naše poklidné manželství trvá dosud, díky manželově toleranci. Ač jsme oba celý život poctivě pracovali, neměli jsme auto, chatu, lednici ani televizi, což nám ani moc nevadilo, horší bylo, že jsme nikdy neměli ani vlastní byt. Žili jsme pohromadě tři generace. Byla jsem učitelkou mateřské školy, což byla práce nervově vyčerpávající, ale dělala jsem jí ráda. I když jsem sama kreslit nedovedla, měla jsem k výtvarnému projevu vztah a dovedla jsem děti správně vést, proto se kresbičky dětí mé třídy uplatňovaly i v mezinárodních soutěžích dětských kreseb. V oblasti pracovní výchovy jsem byla krajskou metodičkou a dokonce autorkou metodiky osnov v této oblasti. Zažila jsem tu nejhorší dobu, kdy byly třídy přeplněny a děti stále "zapojovány do kolektivu". Běda učitelce, když inspekce objevila, že si nějaké dítě našlo koutek, kde si hrálo samo. Dnes se sama sebe ptám, jak jsme ten socialismus mohli vůbec vydržet, jak to, že jsme se z toho nezbláznili? Abych usnadnila dětem vstup do školky a abych pomohla i sobě v tom chumlu stejně malých dětí rozeznat povahy jednotlivců, seznamovala jsem se se svými budoucími žáčky předem a to přímo v jejich rodinách. Zabralo to sice polovinu prázdnin, ale od prvního dne jsme byli přátelé a tak odpadl pláč. Když jsem o tom napsala "Pedagogické čtení", získala jsem plaketu Komenského.
"Važ si přítomnosti, netěš se moc do budoucna a nevzdychej po minulosti," tak mi to tatínek říkával a já se podle toho řídila. Když se podívám zpět, lituji jen toho, že jsem si nemohla vychutnat mateřství. Mé vlastní děti chodily už od tří měsíců do jeslí a trpěly tak, jak tehdy všechny děti. Že to mé děti celoživotně nepoznamenalo, bylo jen díky našemu harmonickému manželství. Ubohé nevyspalé děti (byly už od půl sedmé) věčně seřazované a ukázňované, věčně čekající frontu na záchodě, u umyvadla, popoháněné v šatně, protože má přijít další třída… Tehdy se zapisovalo čtyřicet dětí na jednu učitelku. Dnes se mnozí diví, proč je teď tolik vandalů, narkomanů, zločinců… Ale to jsou přece ty děti, které vyrůstaly v přeplněných jeslích a školkách v rukou unavených nervózních sester a učitelek. Večer si pro ně přicházely vyčerpané matky, které měly před sebou ještě perspektivu nutné domácí práce a tak obyčejně dostalo dítě na zadek ještě v šatně školky, protože se neoblékalo dost rychle.
Jaké mám koníčky? Jako žena jsem si nemohla dovolit mít nějakého koníčka, který by se nedal využít v domácnosti. Vždyť jsem především plnila povinnosti, tak jak přede mnou vyvstávaly. A tak vařím i když mne to nebaví, ale docela ráda uklízím, protože chci kolem sebe mít krásno a čisto. Ještě mi nebylo 50 let, když jsem se dostala do plného invalidního důchodu. Naučila jsem se vyvolávat barevné fotografie a když všichni odešli do práce, já jsem si mohla po libosti hrát s vyvoláváním fotek. Bylo to nádherné a vzrušující. Hned jsem se také přihlásila do Fotoklubu, kde byli samí mladí muži, což bylo pro mne novum, protože jsem se celý život pohybovala pouze mezi ženami nebo dětmi. Hodně jsem se tam naučila a brzy jsem se stala předsedkyní, protože to nikdo nechtěl dělat. Všichni fotografovali černobíle, jen já jsem dělala barevné fotografie a to většinou krajiny. Mám život moc ráda a toužila jsem tu krásu světa zachovat. Úspěšně jsem se zúčastnila několika výstav a moji fotografii krajiny si vyžádal Svaz fotografů do archivu. Jenže se přestala dovážet z NDR barevná vývojka a já musela skončit. Po celou dobu jsem fotografovala na Equicolor, který měl brilantní barvy, ale ukázalo se, že po roce se začnou negativy odlupovat, až jsou úplně zničené. Výrobce sice uznal moji reklamaci v plné výši, ale co je mi to platné.
Teď filmuji (na video), aby všechno hezké co vidím a prožívám, zůstalo zachováno. Snažím se tak zrušit konečnost života. Začala jsem příběhem 88-tiletého pána. Měla jsem nejasnou představu, že mi někdo nafilmuje, jak se starý pán pohybuje po bytě a já do toho přijdu s komentářem a hudbou. Ale kdo mi to nafilmuje? V té době jsem vstoupila do videoklubu ČKK a tam jsem objevila jednoho obětavého člověka, pana Pavla Vrbatu, který ochotně přišel se svou kamerou. Nebýt jeho, nejen že by můj první film "Rodinný kronikář" nevznikl, ale já bych se ani filmařkou nestala. Teď jsem tomu úplně propadla a velice mne to baví. V té době jsem samozřejmě neměla ještě videorekordér ani televizi, dokonce ani kazetu jsem si nekoupila. Pavel Vrbata mi poradil, vše nafilmoval na svůj materiál a přetočil na svou VHS, abych se na to u příbuzných podívala. Já jsem si pak do magnetofonu říkala, co vidím. Doma jsem si magnetofon přehrávala, psala a kreslila, co je nafilmováno. Kresby a popisy scén jsem očíslovala, rozstříhala a následně sestavovala do celků, které jsem nalepovala na dlouhý balící papír. Měla jsem to po zemi po celém bytě. Tak jsem tvořila scénář. Sestavené jsem přepsala na stroji v několika kopiích (k dalšími přestřihávání) a ke každé scéně jsem nakreslila i obrázky. Pak jsme u Pavla Vrbaty na jeho přístrojích stříhali film a ozvučovali. Zabralo to několik nedělí. Nikdy v životě mu to nebudu moci oplatit, protože on mi věnoval to nejcennější: čas. Film, který jsme spolu vytvořili, dostal cenu všude, kam jsem jej poslala.
Díky výhodné investici v kupónové privatizaci jsem se postupně začala vybavovat potřebným zařízením. Manžel obětoval svoji celoživotní sbírku známek, kterou si v našich skromných poměrech tak těžko pořizoval, abych měla i vlastní videokameru. Od roku 1991, kdy vznikl můj první film, udělala jsem už dost filmových reportáží a dokumentů, za něž jsem dostala ve filmových soutěží už několik desítek různých cen. Pokusila jsem se i o hraný film "Selhání pana Ptáka", který sice dostal na Feminafilmu také cenu, ale myslím si, že na hraný film nemám sil. Mým cílem je zaznamenat současný život členů rodiny, aby měli památku, a příběhy obyčejných lidí kolem mne. Mám už spoustu natočeného materiálu, jenže to nestačím zpracovat, jednak proto, že mám jen jednodušší zařízení, kde musím nedostatek techniky nahradit pílí a také proto, že jsem už pomalá a stále musím plnit povinnosti v domácnosti.
Mám teď všechno, o čem jsem před revolucí nevěděla, že to vůbec existuje. Otevřel se svět i pro nás a my můžeme navzdory věku cestovat. Ze svobody a možnosti, které dnes máme, jsem ve stavu trvalého nadšení.
Eva Benešová, 2005 , převzato z časopisu Čas videa