Jsou dobré a špatné zprávy. Ty špatné jsou většinou i smutné. Patří mezi ně
i zpráva, že naše filmařské řady opustil v neděli 4. září 2011
Přemysl Schönbach.
Přemek byl členem Českého klubu kinoamatérů od roku 1954. Patřil mezi obětavé,
iniciativní a pracovité členy. V době kdy klub sídlil v Trojické ulici,
vybudoval u promítací kabiny téměř profesionální zvukové pracoviště. Při této
práci jsme se tenkrát poznali.
Přemek byl profesí zvukový technik a pracoval v Československém rozhlase.
Byl tam známým zlepšovatelem a jeho nápady a zlepšováky našli ohlas i v
zahraničí.
V ČKK se stal hlavním technikem a staral se filmové projektory a veškerou
další klubovou techniku. Miloval film a po létech sám říkal:“ Stál jsem skoro
25 let v kabině u filmového okénka a promítal a promítal. Moc mně to bavilo.“
Jako filmař natočil asi 40 dokumentárních a rodinných filmů. Kromě vlastní
tvorby ochotně pomáhal v klubu všem, kdo při zpracování zvuku potřebovali jeho
pomoc. Trvale spolupracoval na zvukové složce všech filmů Rudolfa Mihleho. A
těch bylo víc jak sto.
Taky vzpomínám jak v roce 1966 vybudoval a obsluhoval zvukové zařízení na
UNICE, která se konala v Mariánských Lázních a podílel se ještě na zvukové
složce „Festivalových vteřin“, které se tam denně natáčely.
Vedle práce v Československém rozhlase a v ČKK pracoval souběžně více jak
35 let
jako zvukový technik ve Studiu FAMU. Kromě zajištění náročného provozu a
údržby
složité techniky zde postavil kvalitní přepisové zařízení na přepis filmů
8, 16 a 35mm
na video. Ve funkci vedoucího zvukového technika se na FAMU zúčastnil i
sedmi
mezinárodních filmových festivalů vysokých filmových škol, které se konaly
v Karlových Varech. Na FAMU pracoval až do svých 83 let.
I při všech svých náročných pracovních aktivitách nikdy nezapomínal na svou
rodinu.
Moc miloval svou ženu Elišku a své dvě dcery Danu a Alenku. V tom byl přímo
vzorem.
Když jsme ho letos 15. července s přáteli navštívili, bylo to na chatě
kterou také
vybudoval, byl plný života a plánů. Lékař v nemocnici, kde potom ležel,
když vyslechl jeho životní plány, nebyl schopen sdělit mu vážnost jeho
zdravotního stavu.
V Přemkovi ztrácíme všichni, kteří jsme ho znali a kteří jsme měli tu čest
být jeho
přáteli, upřímného, obětavého a čestného kamaráda.
A na závěr. Přemek miloval hudbu, sám hrál na klavír a akordeon. Jeden jeho
film
provázela skladba Zdeňka Marata „V zámeckém parku“. Velmi tuto skladbu
miloval.
Zazněla i při posledním rozloučení.
Zdeněk Kopka.
|
