Mimo časopis VIDEOHOBBY, který vydává ČVU, tak vydává také Středisko amatérské kultury v Hradci Králové, pro filmové amatéry svůj časopis, DONAŠEČ DOBRÝCH FILMOVÝCH ZPRÁV. 

Blíží se 27. duben 2013, kdy v kině MAT proběhne další ročník pražské krajské soutěže. Proto jsem pro připomínku vybral článek z tohoto časopisu, který o této soutěži napsal pan Slavomír Rizado, Praha.

Bohužel, toto jméno zde čtu poprvé a kdo je tento pán nevím. Snad to někdy zjistím.

Jak jeho článek, tak jeho rozbory filmů jsou pro nás dost zajímavé a určitě i poučné.

3/12   Donašeč dobrých filmových zpráv č. 3/2012

Krajská soutěž Praha

Pražská soutěž se uskutečnila v tradičním prostředí kina MAT na Karlově náměstí. Jelikož kapacita sálku je asi 34 míst a přišlo dobrých pětadvacet diváků, bylo téměř ,,vyprodáno“. Velmi silně byla zastoupena kategorie dokumentů a hraných filmů, naopak téměř úplně absentovaly snímky animované a publicistika.

Nejvyšší ocenění v kategorii dokumentů získal film ,,Trochu o vejcích, mostě, sochách a rokenrolu“ (Bohumil Kheil). Autor si zvolil tisíckrát omleté téma Karlova mostu v Praze a svým originálním kheilovským způsobem dokázal odvyprávět zajímavý a vtipný příběh. Za zmínku určitě stojí perfektní a účelné používání počítačových

triků.

Ocenění si odnesl také snímek téhož autora ,,Dílo jménem Pansofia“. Bohumil Kheil se tentokrát pokusil divákům zprostředkovat závažné a dodnes platné myšlenky Jana Amose Komenského. Tento nesmírně obtížný úkol byl poněkud pokažen inscenovanou scénkou píšícího Komenského, který je maskován parukou a vousy, jako z dětské pohádky. Přitom se nabízela možnost využít tohoto ,,cimrmanovského“ záběru k humornému komentáři, který by trochu odlehčil celé vážné téma.

,,Příběh sekcionáře, člověka našeho století“ (Jiří Hnilica) je založen na vzpomínkách bývalých českých studentů francouzských internátních

Škol.  Bohatství a pestrost obrazového materiálu, který autoři shromáždili si zaslouží obdiv a úctu. Mohli se tak vyhnout obvyklé metodě povídajících hlav a dokument postavit hlavně na obraze.Francouzská lycea přitom nejsou hodnocena jen pozitivně. Jejich frekventanti uvádějí i některá překvapující fakta o nedostatečném soukromí a kasárenském režimu. I proto dokument vyznívá přesvědčivě a věrohodně.

To se v žádném případě nedá říci o filmu ,,Přítel cvok“ (Václav Fořt). Snímek působí jako objednaná propagace kameramana Jiřího Středy. Zažili jste v dětství situaci, kdy vám rodiče dávali někoho za příklad, a vám se pak dokonale zprotivil?

Tuto medvědí službu vykonal autor hlavnímu hrdinovi filmu.

Jiří Středa je jistě výborný kameraman, skvělý člověk i film je řemeslně velmi dobře zpracován, ale ona nepřetržitá chvála, která se na nebohého diváka hrne z plátna po dobu dvaceti minut, je přece jenom trochu moc.

Naproti tomu druhý film Václava Fořta ,,Šarbilach, Střípky štěstí“ je po formální stránce mistrovskou ukázkou svého žánru. Tématem snímku je ethno - symfonetický orchestr Šarbilach. Rámec filmu tvoří koncert k dvacátému výročí tohoto hudebního tělesa. Záběry z koncertní síně se střídají s reportážními momentkami a výpověďmi jednotlivých protagonistů. Kdo někdy točil vážnou hudbu, ví, jak je to těžké a jak složité je do ní stříhat. Tady se na malé časové ploše v téměř klipovém stylu podařilo vytvořit portrét orchestru, který nenudí a je zajímavý i pro diváky, kteří na vážnou hudbu jinak nechodí.

Přistupme k také bohatě zastoupené kategorii hraných filmů.

První cenu obdržel „Týden v životě člověka“ (Jiří Mach).

Týden v životě vozíčkáře má úplně jinou a přece stejnou podobu,

jako život tzv. normálního člověka. Film je zdařilým pokusem evokovat pocity a tužby mladého kluka připoutaného na invalidní vozík. Snímek se obejde bez dialogů. Myšlenkový svět svého hrdiny vyjadřuje pouze filmovými prostředky.

,,Fakebook“ (David Březina) upozorňuje na nebezpečí sociálních sítí. Kdo nemá profil na facebooku, jakoby ani nebyl! Film si pohrává s tímto sloganema ukazuje jaká je odvrácená strana přátel na síti. V tomto smyslu má i osvětově poučný charakter. Zvládnutí filmového řemesla hodnotím na jedničku. Herecké výkony, střih, kamera jsou téměř na profesionálním standardu. Filmu škodí snadná předvídatelnost

budoucího děje. Když napíše zaměstnankyně firmy na sociální síť, že její šéf je idiot, tak co se jí asi stane?

 ,,Trampoty pana Vokurky“ (Jaroslava Šťastná) staví na osobitém herectví Jana Krafnetra. Anekdota o opilci , který nemůže trefit do svého bytu, je vyprávěna jednoduchými prostředky, ale má své neodolatelné kouzlo.

,,Dobré ráno“ (Martin Doležal) strčí hereckými výkony, střihem a rychlým tempem do kapsy kdejakou telenovelu. Jednoduchý vtipný příběh o nevěře má svůj přesah. Dá se chápat i jako pohled do sféry současných partnerských vztahů a zamyšlení nad nimi. Kdyby bylo zvykem udělovat na postupové soutěži cenu za kameru, či výtvarnou stránku filmu, musel by ji obdržet.

,,Důvod k úsměvu“ (Martin Mach). Jediným hrdinou je tu opět vozíčkář, tentokrát muž, který při autohavárii zabil svou ženu a dítě a sám sebe zmrzačil. Najde se ještě důvod k úsměvu?

V kategorii videoklipů kraloval film ,,Pomsta“ (Igor Goryunov).

Děj je umístěn do dětské plastikové stavebnice středověkého hradu.

V tomto prostředí si své vztahy řeší dvojice král a královna.

Snímek vyniká excelentním propojením herecké akce s digitálními trikovými postupy. Ještě před desetiletím by takovýto klip byl dost drahou záležitostí. ,,Pomsta“ je dokladem, že dnešní postprodukční software poskytuje velké možnosti, které většina tvůrců nedovede využít. Igor Goryunov je jedním z mála těch, kteří to umí. Co říci závěrem? Jak už jsem předznamenal, nebyly oceněny žádné animované ani publicistické snímky. Nicméně, jak osobitá dílka Bohumila Kheila a Igora Goryunova mají s poetikou animace mnoho společného.

Je také zvláštní, že chybí kvalitní publicistika. Jakoby autoři neměli potřeby ukazovat problémy dnešní doby. I když zvláštnosti pražské filmové kolekce bylo, že publicistický rozměr se promítal do hrané tvorby. Ve filmech Týden v životě člověka, Fakebook i Dobré ráno se autoři vyjadřovali k otázkám současného světa právě formou hraného filmu. Toto byl asi jeden z charakteristických rysů pražské krajské soutěže.

Napsal Slavomír Rizado, Praha