Nic jiného mě nenapadlo, když jsem nedávno otevřel internet a přečetl si tu smutnou zprávu o panu Vladimíru Janíčkovi. Již dlouho na mě z našich stránek vždy koukne Pepíček Košař.

Není to tak dávno, kdy nás opustil Toník Skoták a ani ne po roce Sylva Skotáková. Musím ji jmenovat, protože i když do klubu chodila málo, byla ve skutečnosti členem. Bez ní by ani Toník nemohl provozovat tyto kratochvíle. Rozhodně tak to je i o mnohém z nás. Jediná výjimka je Eva Benešová. Ta si to uměla zařídit, o ni pečuje manžel.

Není to tak dávno a rozloučili jsme se s nenapravitelným básníkem filmu panem Vlasatým. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho.

My ale přicházíme o básníky i jinak. Stačí několik zlých vět, které nemohly být myšleny ani vážně a je konec dalšího básníka. A to doslova, protože jeho filmy se podobaly těm nejhezčím básním, které jsem viděl. Snažil jsem se vše vysvětlit, ale přišla soutěž, kde jsme mu film nepřijali, ale v soutěži se stejným zaměřením dostal cenu. No a byl konec.

Všechno to umírání je hloupé, dá se říci někdy nepochopitelné. Ale nanejvýš spravedlivé pro všechny. Kolotoč života zůstává zachován! Sláva mu!

Teď budu mít strach otevřít internet, abych si nepřečetl o sobě:
Vzácný to člověk, trochu ukecaný, trochu blb od přírody, ale platil příspěvky a nesmrděly mu nohy. Tak nás opustil další z básníků Václav Fořt.