Jak už jsem
v jiném článku psal, píše se o ČKK také na jiných webových stránkách,
v novinách, přátelé kinoamatéři nám zasílají různé dopisy, které i když
pozdě, stojí za to je také zveřejnit na našich stránkách. I když obsah už někdy
není aktuelní, tak si myslím, že za zveřejnění a za přečtení určitě stojí.
2.12.2010 Týden Ondřeje Suchého ve
znamení filmu.
|
29. 11.2010
Propagační
film z Řecka
Začalo
to všechno hned v pondělí v ČKK VIDEOKLUBU PRAHA, kde se konal 'řecký
večer' - přehlídka filmů kameramana a režiséra Václava Fořta,
na kterých jsem se podílel jako průvodce a ve dvou případech i jako autor
námětu. Měl zde premiéru propagační film, natočený pro cestovní kancelář
IRÍNY TOURS,
ve kterém jsem si zahrál zvídavého návštěvníka přímořského městečka
Leptokarie, kam jezdím už deset let.
V roli vševědoucí zástupkyně cestovky mě provázela Markétka Strnadová, se
kterou jsme prošli všechna nejdůležitější místa Olympské riviery a já se
tak dověděl i o místech, o nichž jsem vzdor svým častým zdejším pobytům
neměl ani tuchy!
Film se Václav Fořtovi povedl a tak nebylo divu, že byl oceněn potleskem.
Diplom
Potleskem jsem byl nakonec poctěn i já, a to když mi po mém vyprávění o
tom,
jak Řekové vstupovali do mého života a jak jsem nakonec na stará kolena
objevil krásu kraje pod Olympem.
Pavel
Vrbata, předseda Českého klubu kinoamatérů (nejstaršího amatérského
filmového klubu na území České a Slovenské republiky, který byl založen už
v roce 1935) předal diplom, jímž jsem byl jmenován čestným členem ČKK.
Ondřej
Suchý
|
|
30.11.2010
Úhoř Pepík
Toho
dne ráno jsem měl s Václavem Fořtem a jeho ženou Zitou, která už před léty
přijala roli jeho obětavé asistentky, sraz před Českou pojišťovnou v Praze ve
Spálené ulici. Natáčeli jsme tu pozoruhodný příběh úhoře Pepíka, kterého
zaměstnanci pojišťovny chovají v mozaikové secesní kašně ve vstupní hale. O
tom, jak se sem úhoř Pepík kdysi dostal, o tom jsem si nechal vyprávět
příjemnou a vstřícnou tiskovou mluvčí pojišťovny, PhDr. Dášou Koutskou.
První
Pepík se ve zdejší kašně objevil už v roce 1914 a přicházel si s ním hrát malý
Jeníček Werich, Malý Jeníček Werich jehož tatínek byl
v pojišťovně zaměstnán.'Pepík obdržel vlastní inventární číslo spolu s
apanáží. Ještě v roce 1952 fasoval měsíčně 30 Kčs, za které se mu kupovala
potrava," vyprávěla paní Koutská. "Radost kolemjdoucím i zaměstnancům
dělal plných 62 let. Pepík I., který tu plaval pětkrát déle než jeho ´kolegové´
v přírodě, odešel do věčných lovišť 3.srpna roku 1976. Nikdy nepoznal slova
rybář ani udice a jako legenda skončil nikoliv na pekáči, ale v zoologickém
oddělení Národního muzea v Praze. Dlouho pak byla k lítosti zaměstnanců a Pražanů,
zejména dětí, secesní kašna prázdná. Teprve od poloviny listopadu 1993 čeří
vodu kašny nový úhoř - Pepík II.'
Pepík II., kterého jsem měl tu čest onoho dne dokonce i krmit, prý už má na
krku víc než tři křížky. Můžete si ho prohlédnout na fotografii a o jeho
předchůdci si přečíst alespoň krátký úryvek ze vzpomínky Jana Wericha, napsané
přibližně v polovině šedesátých let:
"Oni úhoři nás lidi pletou naschvál: to, co se z jikry narodí nevypadá,
vůbec jako ryba. Vlastně to ryba není, je to larva. Průhledné něco. To se pak
změní - neptejte se mě kdy a jak - v neprůhledné nic, v nepatrňoučkou věcičku
úhoři podobnou a cestuje si to do toku řek. A tam pak, podle toho jak se jim
tam vede a jak se jim tam líbí, si upraví příslušnost k pohlaví. Ze samečka se
stane samička a je to. A těmto malým úhořům se říká monte. A takové monte někdo
přinesl do budovy První české vzájemné pojišťovny ve Spálené ulici (?) a tomu
se dařilo. Ani se nepohnulo, a kdyby nebylo lidí, kteří je vyrušovali a nutili
k pohybu, bylo by proleželo celý den
a začlo rejdit až v noci. To je starý
úhoří způsob života.
Můj tatínek v té pojišťovně byl úředníkem. Někdy odpoledne, když bylo v budově
ticho a klid, chodil tam pracovat a bral mě s sebou. Vozil mě chvíli výtahem,
pak jsme si telefonovali domácím telefonem různé hlouposti. On byl něco přes
třicet a já něco pod deset. Bylo veselo na světě a všechno bylo zajímavé. On
pak zasedl za stůl k práci a já se toulal po schodištích a síních. Zašel jsem k
bazénku, vyhrnul rukáv a vysypal úhoříčka z hadice. Byl zmatený a vlnil se v
němém protestu nad dnem z mosaiky plné zlatých kamínků.
Nutil jsem ho couvat. Choval jsem se k němu uličnicky. Chtěl jsem, aby mě
bavil. Zadarmo. Ani žížalu jsem mu nepřinesl. To jsem teď citoval tátu, který
mě tam obyčejně nachytal, přinutil mě vrátit hadici a pak jsme jen počkali, než
si úhořík zalezl do tmy.
To bylo tak zhruba před padesáti lety. (?) Svět přestal být secesní mosaika
plná zlatých kamínků. Ale nikoliv pro úhoře ve Spálené ulici v budově bývalé
První české vzájemné. Hned u vchodu, v hale zanedbané, lačné po čistotě a
pořádku, v příšeří je elypsovitý bazének a na dně leží kus gumové hadice.
Kdybyste přišli v noci, viděli byste, že z hadice opatrně vyplouvá úhoř. Není
veliký. Jako úlovek by to nebylo nic extravagantního. Ale když uvážíte, že je
to můj kamarád z dětství, že znal mého tatínka, když byl v nejlepších letech,
tak je to téměř turistická rarita.
Chodívám se občas na něj podívat. Někdy mu čouhá ocasní ploutev z roury.
Pošimrám ji a zmizí?"
Film o úhořích Pepíkovi I. a Pepíkovi II. bude včleněn do cyklu Pražské
pozoruhodnosti a o jeho premiéře se včas dovíte!
Ondřej
Suchý

Dnes 14. ledna 2013 jsem byl u Pepy Maršíka, zdraví
a byl 17 dní doma na zkoušku. Teď je do jara zase v nemocnici Na Slupi.
Posílám foto.
Zdraví Pepik Jíša
Článek
z časopisu Donašeč dobrých filmových zpráv
č.3/2011 – Hradec Králové
Jak Jarda Nykl
vodníkům promítal...
Myslím, že
všichni znáte animované filmy Jaroslava Nykla. Co rok, to nové překvapení.
Třeba letošní Líná pohádka... Na celostátním kole jsem navštívil projekce pro
děti. Běželo tu pásmo Z pohádky do pohádky. Filmy tří amatérských animátorů.
Děti byly úžasné publikum. Tady vznikl nápad dostat Jardovy filmy do Červeného
Kostelce.
Ať je vidí,
co nejvíc lidí. Jarda souhlasil. Jak to bývá, když člověk něco moc chce, najednou
odněkud přiletí překvapivá myšlenka. Co takhle využít velké Vodnické slavnosti.
Proč by vodník Brodil nemohl před
ohňostrojem, na který přijde spousta lidí, promítat dětem pohádky? A proč by to
kino nemohlo být přímo v rybníku nad vodní hladinou?
A tak
všichni, co tu byli, rekreanti, místní, vodníci, podvodníci i rybáři (odhadem
1400-1500 lidí- měli možnost vidět to nejlepší z Jardovy tvorby: Mokrou pohádku,
PŠŠŠ, Jaro, Sen a Larghetto v prvním nadvodním kině v Česku...
Vašek Wetu
Šimek
No a na závěr trocha poezie z Vráže
u Berouna, k aktuální
dnešní situaci – chřipkové epidemii.
Chřipka na podzim.
Mlha spadla, a je překrásný sluneční den,
hned začal v několika krocích,
přicházela a houpala se, chvilku tam a
sem
mlha vlhké teplo, jak žena
v bocích.
Zas a znova přichází
s lehkostí,
krásnou chůzí houpavou,
chvíli se zastavil náhodou
počasí sychravé vniklo do kloubů a kostí.
Krůčkem po krůčku blíž a blíž,
stoupá krajinou paprsek
krásy,
barevný podzim jak u žen
vlasy,
nestálé teploty z rána klesají níž.
Můj
hlas zní jak měkké tóny loutny,
divně zní a
k poslechu přinutí
zas nasloucháš mu bez
hnutí,
pěkný
hlas, vždyť stojím u horké plotny.
Buší mě
v uších, houpá se semnou svět.
Žádná loutna, jen hvízdavý
dech,
kašel jak činely, na
průdušky leh.
Oči
slzí, nos červený jako makový květ.
Pára v hrnci stoupá na obličej
a z ní
voda je na obočí.
Z nosu teče, nastydlý kašlu,
Povolí rýma?, k čertí jí pošlu.
Krása? Halucinace-teď se směj
z rýmy se hlava
rozskočí.
Mlhy, vlhké teplo vítr se nehne,
bakterie chřipky jsou tu jak v ráji,
někdo tu bez kapesníku kýchne
a
miliony bakterií si semnou hrají
Oči pálí, srdce buší a hlava
bolí
jako kdyby mě praštil někdo holí
teplý čaj vypiji, končím v posteli!
----------------------------------------------------------------------
Složil veršem+2x obrázek veb. camera Josef Vokurka dne 2. listopadu 2008.
|