U kamer rozlišení nezávisí jen na možnostech videoformátu, v němž pracují, ale ovlivňují ho i další faktory, počínaje objektivem, přes obrazový snímač až po obvody pro zpracování a záznam videosignálu. Ne každá videokamera proto bezezbytku zúročuje možnosti formátu, který využívá.

Jak fungují?

Kdybychom běžný standardní televizní obrázek přenášeli a zaznamenávali digitálně v o r i g i n á I n í podobě, pak by datový objem minutové nahrávky přesahoval 1,5 GB !

Například na obyčejné dévédéčko by se tak vešel jen tři minutový záznam ve standardním rozlišení. Proto musí digitální záznamové systémy objem dat nějakým způsobem zmenšovat, komprimovat.

Tato komprese se odehrává buď jen v rámci jednotlivých snímků, kdy se redukuje především informace o barvě, nebo i v rámci skupiny snímků, kdy se přenášejí a ukládají jen tzv, k I í č o v é sní m k y, např. každý desátý, a u zbylých osmi "mezísnímků" se registrují pouze jejich o b s a h o v é změny .

r o k                      v i d e o s y s t é m                      horizontální rozlišení (řádek)

Historické formáty - analogové, již se nevyrábí 

1983                      Beta                                           do 250
1984                      VHS, VHS-C, Video8                     do 240
1984                      S-VHS, S-VHS-C, VideoHi8            do 400

Stávající formáty - digitální

1995                     miniDV                                        do 500

1999                     Digital8                                       do 500

2000                     DVD                                            do 500

2001                     microMV                                      do 420

2003                     HDV                                            do 1200
2006                     AVCHD                                        přes 1200

DV

Formát, vyvinutý pro záznam obrazu se standardním rozlišením, využívá první způsob komprese. Každý snímek je komprimován samostatně v pevném poměru 5: 1, výsledný konstantní datový tok činí 25 Mb/s . Nevelká snímková komprese zajišťuje jak kvalitní obraz s velmi dobrým rozlišením, který je i pří rychlých pohybech o strý, tak bezproblémový střih s přesností na snímek.

DVD

Na disky se zapisuje obraz se standardním rozlišením ve formátu MPEG 2 , který komprimuje jednotlivé snímky i jejich skupiny, čímž výrazně redukuje datový tok, a tím i nároky na kapacitu nosiče.

Velikost komprese, a tedy také datového toku, lze volit ve velkém rozpětí, konkrétně u DVD kamer od 9 do 3 Mb/s. Od toho se pak odvíjí rovněž kvalita obrazu; při vyšší kompresi mívá už horší drobnokresbu a méně ostře zachycuje rychlé děje. Nevýhodou je složitější střih, který je možný buď jen v místech klíčových snímků,  tedy s přesností nejvýše na 0,5 s nebo se mezi snímky musí dopočítávat, což svedou jen vyspěIejší střižny.

HDV

Formát, vyvinutý pro záznam obrazu s vysokým rozlišením, se opírá o kompresní formát MPEG 2. Má dvě základní verze s pevným datovým tokem: HD 1 ( HDV 1) a HD 2 (HDV 2 ) .
HD1, jenž zaznamenává celé (neprokládané) snímky s rozlišením 1280x720 bodů, pracuje s datovým tokem 19,7 Mb/s, přičemž kIíčový je každý šestý snímek.

HD 2, který zapisuje prokIádané půlsnímky s rozlišením 1440 (1920) x 1080 bodů, využívá datový tok 25 Mb/s, k I í č o v ý  je každý dvanáctý snímek.
AVCHD

Formát AVCHD ( audio video compressed high definition ), postavený na radikálním kompresním formátu MPEG 4 AVC I H 264, počítá s obrazem jak se standardním 576 řádky, tak se 720 řádky v neprokIádané či s 1080 řádky v prokIádané i neprokIádané verzi. Kamery ho zatím využívají jen pro záznam obrazu s vysokým rozlišením na klasické dévédéčko a na pevné disky. Datový tok, jenž ovlivňuje kvalitu záznamu, lze volit, a to maximálně do 18 Mb/s,